Jdi na obsah Jdi na menu
 


Milostný vztah, tanec se smrtí- nádherná cesta transformace

http://www.lightworker.cz/Article.aspx?id=10241

Když je srdce osamělým lovcem

Instinktivní povaha má úžasnou schopnost přežít jak to, co je dobré, tak všechny negativní následky, a přesto si udrží vztah k sobě i k ostatním. Je třeba čelit tomu, čeho se nejvíce bojíme. Člověk musí spát s Paní Smrtí. Láska je viditelné pouto vytvořené z duševní síly, trpělivosti, svazek plný štědrosti a sebekázně, který člověka provází nejtěžšími i nejvšednějšími dny a nocemi.

Pokud člověk přestane věřit v nutnost přeměny, bojí se také přirozených cyklů růstu a úbytku. K vytvoření trvalé lásky musí být podstata života – smrti – života do vztahu přijata a objata oba milenci. Neschopnost podívat se tváří v tvář a rozmotat podstatu života – smrti – života, je příčinou toho, že mnoho milostných vztahů ztroskotá. Přeje-li si být někdo živen po celý život, musí čelit a rozvíjet vztah s povahou života – smrti – života. Opravdový vztah vytváří smrt a zrod. Vášeň není něco, co si prostě vezmeme, ale spíše něco nashromážděného v cyklech, co je najednou vydáno.

V jediném milostném vztahu je několik ukončení. Ti, kteří znají podstatu života – smrti – života, respektují její velikost a učení, nepomlouvají ji. Naše schopnosti pohybovat se cykly této povahy jsou křehké. Tyto síly nám neubližují. Nejsou to zloději, kteří by nám kradli věci, jež milujeme. Tato povaha není řidič, který ujede z místa nehody, který zničí to, čeho si vážíme. Ti, kteří jsou zasvěceni, se podstaty života – smrti – života nebojí. Trvá ale velmi dlouhou dobu se jejím způsobům naučit. Tato cesta bere v úvahu chyby člověka, jeho obavy a podivínství.

Objevení druhé osoby je objevení jakéhosi druhu duševního pokladu, i když si člověk nemusí hned uvědomit, co našel. Ve vztazích dochází k „honění“ a „schovávání“, k období naděje a obavy pro oba. Potom přicházejí rozuzlení, pochopení vztahu a soucit, uvolnění pro důvěru, schopnost odpočívat v přítomnosti a dobré vůli toho druhého, potom nastává čas sdílení jak snů do budoucna, tak minulých bolestí, což je počátek hojení starých zranění, týkajících se lásky. Potom je třeba použít srdce, aby „zpívalo nový život“, a nakonec přichází vzájemné propletení těla a duše.

Člověk (lovec) na začátku vztahu „chytí víc, než co vůbec kdy očekával“. Neuvědomuje si, že vytahuje nejstrašlivější poklad, který kdy pozná, že vytahuje víc, než s čím je schopen si zatím poradit. Milenci jsou na začátku slepí jako netopýři, říkají si: „Doufám, že chytím něco velkého, to, čím bych se mohl dlouho živit, to, co mi udělá radost, usnadní mi život, to, o čem bych mohl hovořit se všemi ostatními rybáři doma“.  Toto je postup naivního, hladového a poraněného lovce, který chce získat trofej, protože ještě neví, co opravdu hledá – proto hledá útěchu za minulé ztráty.

Nicméně rybář chytil víc, než co lovil. Pro naivní a zraněné je zázrakem již to, že i když nemáš srdce na správném místě, jsi neuctivý, říkáš to, co si nemyslíš, neopovážíš se doufat, nechceš, necítíš se hoden, nejsi připraven, přesto stejně náhodně narazíš na poklad. Ve všech vztazích musí mít smrt svůj podíl. V lásce je, co se týče psychiky, všechno rozebráno na kusy, úplně všechno. Ego to tak nechce. Co umírá? Umírá iluze, očekávání, chamtivost mít to všechno, touha mít jenom to krásné. Čím více těžkostí vztah na začátku přináší, potom namísto hraní fantazie musíme zmobilizovat veškeré své schopnosti a moudrost.

Trvají-li milenci na životě nucené veselosti a věčných požitků a nechtějí-li vůbec žádné konflikty, potom je milencům odepřena pravá láska a výživa. Nový život nevznikne bez rozkladu toho, co již odešlo, a proto milenci, kteří trvají na tom, aby vše zůstalo na zářícím vrcholu, nenajdou lásku. Úkol milenců je postavit se Paní – Smrti (která se objeví, ať se nám to líbí nebo ne), jejímu objetí a jejím cyklům života a smrti. Láska něco stojí.

Člověk postupem vidí, že ten druhý je křehký, uvnitř zraněný, vidí, že ten druhý není „až tak dobrá trofej“. Milovat znamená zůstat, znamená vynořit se ze světa fantazie do světa, kde je trvalá láska možná, tváří v tvář. Milovat znamená zůstat, i když každá buňka křičí, uteč! Lidé se cítí vystrašeni, protože kouskem oka zahlédli „holou lebku“, vystupující z vln jejich vášně. I unikání je část procesu. Je to jenom lidské takto jednat, ale neutíkat dlouho a neutéct navždy.

Milenci mají pocit, že je něco honí. Někdy si myslí, že je honí ten druhý. Ve skutečnosti je honí podstata života – smrti – života. Fáze utíkání a skrývání je období, kdy se milenci pokouší racionalizovat svůj strach z cyklů lásky života – smrti – života. Říkají: Bylo by mi lépe s někým jiným. Nechci se vzdát svého … Nechci měnit svůj život. Nechci být raněn nebo zranit někoho jiného. Nejsem ještě připraven. Nechci být přeměněn, dokud nebudu nejprve přesně vědět, jak budu vypadat/cítit se potom… Pokoušejí se přelstít sílu života – smrti – života. Mají strach z intimity, strach ze závazku. Ti, kteří utečou navždy, se skutečně obávají žít v souladu s cykly divoké přírody.

Ne, ne takového učitele, křičíme, když přijde. Chceme někoho jiného. Potkáme ho, když duše, ne ego, je připraveno. Lidé se obávají toho, že když je něco v milostném vztahu zamotané nebo děsivé, tak se blíží konec, ale není tomu tak. Podstata života – smrti – života nám pomáhá se vyrovnávat se svými obavami. A nyní, když jeden chce společně žít, druhý říká: Ne, ještě ne.. nebo Ne, nikdy.

Je velký rozdíl mezi potřebou samoty a obnovy a touhou mít prostor, aby nedošlo ke střetnutí s podstatou života – smrti – života. Toto střetnutí je krokem k posílení schopnosti člověka milovat. Ti, jež do vztahu vstoupí s její vůlí, získávají trvalou schopnost milovat. Ti, jež nevstoupí, nezískají. Jiná možnost není.

Ke skutečné lásce je zapotřebí hrdiny, který se nebojí svého vlastního strachu. Poté podstata života – smrti – života začne člověka brát za srdce už jen tím, že je. Jestliže to, co konáme, je láska, i když jsme vystrašení a opatrní, jsme již ochotni žít v souladu s podstatou života – smrti – života. Máme vůli dotknout se toho ne zrovna moc krásného ve druhém i v sobě. Pro někoho je snažší myslet na vyšší, krásnější myšlenky a dotýkat se toho, co je jasně nad ním, než aby se dotýkal a pomáhal tomu ne tak pozitivnímu. Rozpoznat podstatu života – smrti – života znamená pochopit chybu v představách a napravit ji, a že člověk nachází v temnotách regenerace vzpruhu, a ne strach. Znamená to balzám na staré rány a změnit naše způsoby vidění a bytí, aby odrážely zdraví duše, a ne její smrt.

Pohyb lásky je zastaven, když se obáváme nebo pohrdáme podstatou života – smrti – života. Život člověka pak pokulhává a je narušen, má omezený pohyb. Rozmotat podstatu života – smrti – života zmanená učit se znát její slabosti, zvyky, pohyby. Bez ní je člověk vystrašený, když okamžitě něco nevypadá uspokojivě. S ní má člověk schopnost vycítit a poznat nové způsoby, houževnatost jít po drsné cestě a trpělivost časem poznat hlubokou lásku.

S ní zná trpělivost, zná čekání. Není šokován a neobává se nedostatku. Není dojatý dostatkem. Jeho potřeby získat, mít ihned teď jsou transformovány do jemnějšího umění nalézt veškeré fáze vztahu, pozorovat jak cykly ve vztahu spolupracují. Nebojí se poznat krásu divokosti, krásu nepoznaného, krásu toho ne příliš krásného.

Nevědomost je nic nevědět a být přitahován tím dobrým. Nevinnost je vědět všechno, a přesto být stále přitahován tím dobrým, být schopen jasně vidět, co se děje, a napravit to.

Vše, co hledáš, hledá také tebe. Když posedíš a postojíš, najde si tě. Čekalo na tebe moc dlouho. Jakmile je zde, neodcházej. Odpočívej. Pozoruj, co se bude dít dál. 

Pokud oba milenci vstoupí do vyššího stáda dospělosti, vydávají se silám uvnitř sebe, těm, které mají víru, důvěru a velkou moc nevinnosti. Milenec věří, že práce duše bude provedena, že vše bude tak, jak má být. Existuje opatrnost, která je skutečná, pokud je nebezpečí nablízku, a opatrnost, která nemá opodstatnění a která vychází z předchozích zranění. Bod zvratu nastává, pokud si člověk dovolí milovat i když… i když má bolesti, i když je nervózní, i když byl dříve zraněn, i když má strach z neznámého.

Někdy prostě musíš skočit. V nějakém bodě života člověka musí přijít čas, kdy bude důvěřovat tomu, kam jej láska zavede, více se bojí být polapen někde na dně řeky duše než venku ve svobodném, ale neohrazeném území. Když je život příliš kontrolován, dochází k tomu, že je méně a méně života ke kontrolování. V každém člověku je bytost, nezraněný muž, který věří, že je dobrým, který nemá žádné pochyby o životě, který je nejen moudrý, ale také se nebojí zemřít. Je to bojovník, který přes týrání, mučení a vyhnanství pokračuje v milování, protože se svým vlastním způsobem sám hojí, sám napravuje.

Tato schopnost mladého ducha přinést sílu hojení do vlastní duše je úžasná a nezávislá na tom, zda mu jeho milenka neublíží. Jeho víra je taková, že jakékoliv zranění, které jej potká, může být zhojeno. Je to víra, že nový život následuje ten starý, že všechno drsné, pokroucené, veselé a povznášející, může být použito jako životní energie. Když jsou oba zasvěceni, když mají společnou sílu, která ošetří jakékoliv zranění, přežijí jakoukoliv bolest.

Pokud má člověk strach, že nad ním bude mít druhý kontrolu, nevyrovnal se s podstatou života – smrti – života. Když budeme mít štěstí, budeme unaveni a oddáme se důvěře a začneme být v důvěřivém stavu mysli a odstraníme „kdyby“ a „jenom“. Aby se lásce dařilo, partner musí mít důvěru, že cokoliv bude, bude znamenat přeměnu. Bude z něj člověk, který se hojí a roste chápáním. Vzal na sebe úkol připravit si sám své léky, převzal úkol život toho odmítnutého. Pomocí slz začíná tvořit. Milovat druhého nestačí, nestačí nebýt překážkou v životě druhého. Cílem je být znalý způsobů života a smrti ve svém vlastním životě a všeobecně. Říct si: Přiznávám zranění.

Všichni jsme udělali chybu myšlením, že někdo jiný nás může léčit, bavit a naplnit. Není snad nic, co by si žena od muže přála víc, než aby zrušil své projekce a čelil vlastnímu zranění. Čelí-li muž svému zranění, stává se svým vlastním léčitelem a pro své hlubší Já již není opuštěný. Nechce již nadále od ženy, aby byla jeho lékem na bolesti. Slza soucitu vytryskne jako důkaz uvědomění nad zapáchající ránou. Žádná žena, žádná láska, ani žádná pozornost zranění nevyléčí, pouze sebelítost, pouze ošetření vlastního poraněného stavu.

Pouze zatvrzelost srdce zabraňuje pláči a souladu. Po setkání s podstatou života – smrti – života víme, že je vše možné a nebojíme vyslovit touhy své duše. Nebojíme si přát, protože věříme, že naše potřeba se uskuteční. Je pro nás velká úleva věřit, že naše duše bude naplněna. Když člověk dává pláčem najevo své skutečné city, je spojen s podstatou života – smrti – života. Dá-li muž své celé srdce, stává se úžasnou silou inspirátorem.

Opouštíme jednu fázi, jeden aspekt lásky, a vstupujeme do druhého. Milovat znamená obejmout a překonat mnoho konců a mnoho začátků všechny ve stejném vztahu. Abychom mohli milovat, musíme „tančit se smrtí“. Učíme se temnější povaze, když připustíme, že svět není spravedlivé místo, že příležitosti jsou ztraceny, že možnosti k nám přicházejí nepozvány, že cykly podstaty života – smrti – života dominují, ať si to přejeme či nikoli. Proto podstatě života – smrti – života můžeme říct: „Budu ti důvěřovat. Nechám odhalit svou nevinnost. Čekal jsem na tebe dlouhý čas. Propůjčuji své srdce novému zrodu. Vezmi si moje srdce a přiveď se k životu v mém životě.“

Ženy, trvejte na projítí všech fází. Poslední fáze se postará sama o sebe a čas spojení těl (s mužem) nadejde ve svém vlastním správném čase. Muž bude zase odměněn za to, že vstoupí do spolupracujícího vztahu s královstvím ženské duše. Je třeba vejít do spolupracujícho a bohatého vztahu s tím, čeho se člověk bojí. A tak má také milostný vztah fungovat, aby každý z partnerů proměňoval toho druhého.

Ženy, které běhaly s vlky - Clarissa Pinkola Estés

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA