Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naomi Aldort : Rodičovství jako duchovní cesta

25. 1. 2014

Naomi Aldort

Rodičovství jako duchovní cesta

Během poslední doby jsme se dozvěděli mnoho převratného o naší stravě i duši. Další informace brzy přibudou a mnohé z toho, co nám bylo vštepováno, zcela pozbude platnost. Do výchovy a vzdělání dětí ale nové trendy pronikají pomalu. Povídala jsem si o tom s Američankou Naomi Aldort, autorkou světového bestselleru Vychováváme děti a rosteme s nimi.

Rozhovor s Naomi Aldort

+ Vaše kniha zatím vyšla v třinácti světových jazycích. Chystáte pokračování?

Momentálně pracuju na několika dalších knihách. Materiál už víceméně mám, ale je třeba z něj vybrat. Mým přáním je, aby si matky věřily a také aby si uvědomily, že to, co malé děti říkají, je to, co potřebují. Proto není třeba s tím nijak bojovat a jít proti tomu. Pokračování knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi se výchovou bude zabývat ještě hlouběji a přibudou i nová témata.

+ Jaké byly reakce na vaši knihu?

Někteří lidé s jejím obsahem souhlasili, jiní naopak, ale to je přirozené. Vůbec to není otázka toho, co je dobře a co je špatně.

+ Jaké bylo vaše dětství a jací byli vaši rodiče?

Vyrůstala jsem v Izraeli. Tatínek byl jako mnozí jiní tatínkové, ale moje maminka byla ve své schopnosti být dobrou maminkou rozhodně nadprůměrná.  

 

Naomi Aldort

„Výchova by neměla být soudní dvůr. Nový přístup k dětem není o nicnedělání, ale o jiné odpovědi na jejich projevy. Především to znamená, že s nimi nemanipulujeme, a vždy pro ně máme lásku,“ říká světově uznávaná autorka.

 

 

 

+ Co vás přivedlo na cestu rodičovského poradenství?

Děti a jejich svět mě zajímaly vždy, a tak jsem se stala učitelkou hry na klavír. Moji svěřenci říkali, že se na mých hodinách cítí dobře, a dokonce se mi svěřovaly, když pak díky tomu dokázali vyřešit i některé svoje problémy. Totéž mi začali sdělovat i jejich rodiče a z mých hodin výuky hry na klavír se tak stala jakási forma terapie. Jedna maminka mi například řekla, že její dcera v mých hodinách udělala během několika měsíců psoun, který se nezdařil ani po sedmileté psychoterapii s odborníkem.
Nejprve jsem postupovala intuitivně, ale pak jsem se v této oblasti také začala vzdělávat. Všimla jsem si, že hodně dětí je vystrašených a podle toho, jak se projevovaly, jsem dokázala říct, jaké asi mají rodiče. Většinou jsem u jejich rodičů prostřednictvím dětí zaznamenávala nedostatek smyslu pro svobodu, kdy svým potomkům nedovolili, byť v dobré víře, aby byli samostatnými jedinci. To však mívá i negativní dopad na jejich studijní výsledky. Když jsou děti příliš trestané, je to stejné.

Na věku rodičů ani dětí nezáleží

+ Jak jste se z Izraele dostala do Spojených států amerických?

Když jsem se přestěhovala, bylo mi čtyřiadvacet let. Vždycky jsem věděla, že z této země odejdu, protože jsem měla potřebu žít v klidu a v míru. A mohla jsem se přestěhovat jen do USA, protože jinou řeč než angličtinu jsem neznala. Dnes bydlím na velkém ostrově u západního pobřeží ve státě Washington. Mám tři syny, kteří se mi narodili, když mi bylo 37, 41 a 44 let. Všichni se narodili doma. Na to, jestli se člověk stane dobrým rodičem, nemá však jeho věk žádný vliv.

+ V knize je mnoho příběhů. Kde jste je čerpala?

Jsou to příběhy klientů a mnoha známých, s nimiž jsem se setkala, anebo zazněly na mých seminářích Vychováváme děti a rosteme s nimi, podle nichž jsem posléze nazvala i svou knihu. Všichni si v nich mohou ověřit, zda mají předpoklady pro to, aby se stali dobrými rodiči tj. takovými, kteří jsou schopni milovat své děti nepodmíněnou láskou. Lidé ke mně na konzultace přijíždějí  neustále, ale dnes je poskytuji i prostřednictvím internetu a skypu.

+ Jak zní váš nejdůležitější vzkaz pro rodiče?

Je dobré, aby si uvědomili, co přesně se v nich odehrává ve chvíli, kdy je jejich dítě rozčiluje. Tímto směrem by se pak měli zaměřit při práci se sebou samými. Je to o odkrývání starých traumat, emočních zranění atd. Vůle být dobrým rodičem je tedy o neustálém učení. Staneme-li se rodiči, vůbec to neznamená, že máme automaticky patent na rozum, ale nejvíce se od této chvíle musíme učit sami.

+ Myslíte si, že se povědomí o tom, jak dětem výchovou prospívat a nikoliv naopak, šíří dostatečně rychle?

Určitě se to zlepšuje, ale podle mého názoru to jde pomalu. Je to tím, že jsme pod velkým tlakem komerce. Výroba dudlíků, dnes všelijak sofistikovaných, je energeticky náročná, ale měli bychom si uvědomit, že děti je ve skutečnosti vůbec nepotřebují. Způsob života v průmyslově vyspělých zemích od sebe matky a jejich děti neustále odděluje, proto je nyní tolik důležitá práce na politické úrovni v tom smyslu, abychom se alespoň částečně osvobodili z vlivu průmyslových korporací, a také aby se matky ve společnosti osvobodily jako ženy. To se ještě nestalo, protože jsme ve společnosti vnímány jako rovny mužům pouze při práci, ale jako matky odměněny nejsme. Naše hodnota je z hlediska společnosti v tom, když jsme v pracovním procesu zapojeni jako muži, ale za naši práci s dětmi oceňovány nejsme.

+ Jak to vypadalo u vás doma, když jste vychovávala svoje tři syny?

Manželovi jsem řekla, že to je práce na celý úvazek stejně jako ta jeho. To, co za den vydělal v kanceláři, byly tedy naše společné peníze. To je první věc. A jaká je ta druhá? Když večer přišel domů, dřez byl plný neumytého nádobí, bylo třeba uvařit večeři a vyprat. Já se přes den věnovala synům a kdybych se u toho ještě starala o domácnost, jednak bych se jim nemohla věnovat naplno, a jednak by se domníval, že práce kolem dětí vlastně nic není, a tudíž ani nemá žádnou hodnotu.

+ Co na to váš manžel?

Přijal to. Neměl na vybranou. Je-li žena přes den s dítětem, radím jí, ať nevaří a neuklízí. Pak si sama sebe jako rodiče bude také více vážit. Za sebe můžu říct, že jsem hodně sloužila svým dětem, ale nikdy neviděli, že bych posluhovala svému manželovi. Uvědomila jsem si, že když dám svým třem dětem plnou pozornost, jinou práci nestihnu.

+ Takže váš manžel po příchodu z práce vařil večeři a myl nádobí?

Cestou domů nakoupil a pak přesně tak, jak říkáte, uvařil večeři a umyl nádobí. Anebo jsem to udělala já, ale manžel se v té době místo mě plně věnoval našim synům. Tím si uvědomil, že mateřství má svou hodnotu, a je to něco, co se nemá schovávat. Dnes jsou bohužel ženy s dětmi v naší společnosti tlačeny k tomu, aby dělaly, jako by od nich jejich děti nic nepotřebovaly, a tudíž je ani neomezovaly v pracovním procesu.

Cesta ze slepé uličky

+ Jak se díváte na hlídání dětí tzv. baby sitting, kdy jsou děti až příliš často svěřovány do péče jiným osobám?

Osobně bych žila raději ve stanu, než abych šla do práce, když bych doma měla malé dítě. V absolutním významu to totiž znamená, že větší hodnotu než dítě pro nás mají peníze. Časté využívání baby sittingu je pro dítě vzkazem: Nemůžu být tvojí mámou, proto ti dávám někoho jiného. Je-li dítě v životě priorita, vždy se najde jiné řešení. Pokud je v nějaké rodině ekonomická situace taková, že matka do práce opravdu musí, je lepší, je-li s dítětem babička. A ještě lepší je, když si žena vezme dítě do práce – to je pro změnu světa k lepšímu dokonce nezbytné! Tomu, že si žena vzít dítě do práce nemůže, bohužel zabraňuje mužská dominance. Proto se ženy obecně snaží dávat svoje mateřství jakoby stranou a vlastně předstírat, že děti nemají. Tím si ale příliš nepomůžou a to nejen ony, ale celá společnost. Úkol vrátit do našeho světa skutečný mír, který je především vnitřní, je totiž možné zvládnout pouze za předpokladu většího zapojení žen a plné uznání jejich mateřských rolí.

+ Co je hlavní náplní vašich seminářů?

Učím rodiče, jak vychovávat děti, a přijde mi smutné, že se nic takového zatím neučí ve školách. Věřím, že to brzy bude jinak. Je třeba, aby se lidé učili, jak komunikovat a žít v emoční svobodě, protože to je to, co pro život potřebujeme ze všeho nejvíc. Muži, kteří chodí na kurzy, pracují se svou ženskou stránkou. I to je potřeba, abychom svět mohli opět přivést k harmonii.

+ Tvrdíte, že naše děti jsou naši duchovní učitelé. Sama jsem si už před lety uvědomila, že rodiče, kteří jsou nelaskaví k dětem, nemůžou mít rádi ani sami sebe. Je to tak?

Ano, to s tím souvisí. Děti jsou skutečně naši duchovní učitelé. Potíž je v tom, že se snažíme mít nad nimi neustálou kontrolu, a chceme je ovládat. Je lépe přistupovat k nim jako k dešti nebo větru tj. jako k přírodnímu fenoménu, s nímž není možno nic dělat, jen na něj lze odpovídat. Když malé dítě strčí do druhého, rodiče by neměli být soudci a řešit, kdo začal. Je-li dítě na zemi, ať ho zvednou, ale nic víc, stejně jako nic nedělají s deštěm nebo větrem.
Když jako rodiče vycházíme z toho, že dítě má vždycky pravdu a ke všemu, co dělá, má důvod – což znamená, že ho plně respektujeme – nebude ve svém chování nikdy zlomyslné ani zlé. Proto ať udělá cokoli, obejměte ho a dejte mu svou lásku, aby příště už nepotřebovalo strkat do druhého dítěte, když mu například zničí jeho výtvor na pískovišti. Jako rodiče bychom spíš měli pohlídat, aby mladší dítě, které jeho výtvor poničí, protože to nechápe, bylo včas opodál.

+ Co přesně dětem dovolit a co ne?

Samozřejmě že když dítě běží do rušné ulice, je třeba ho zachytit, aby zůstalo naživu. Brát dítě jako vítr či déšť neznamená dovolit mu dělat vše, co chce, ale je to o tom, jak na jeho projevy odpovídáme. Když vítr něco porazí, odstraníme to, ale nijak vítr netrestáme a neřešíme, zda je něco špatně. Výchova by neměla být soudní dvůr. Nový přístup k dětem není o nicnedělání, ale o jiné odpovědi na jejich projevy. Především to znamená, že s nimi nemanipulujeme, a vždy pro ně máme lásku. Když za mnou přišel jeden z mých synů, že mu druzí dva nechtějí dát papír na kreslení, šla jsem a dala mu ho sama. Rozhodně jsem nešla za těmi dvěma a netrestala je.

+ Když tedy někdo děti nemá, připravuje se o významnou možnost učení?
Jistě, ale jeho život má hodnotu i tak. Někteří lidé nejsou ani schopni učit se prostřednictvím rodičovství.

+ Vidíte ve změně přístupu k dětem zásadní věc, jak k lepšímu změnit celý svět?

Ano, ale jak jsem říkala, znamená to, že dospělí lidé budou ochotni učit se něco nového. Až příliš často se snažíme dělat něco dobrého pro druhé, ale především bychom měli dělat to nejlepší pro své děti.

+ A jak se chovat k našim dětem, které jsou již dospělé? Je  v tom nějaký rozdíl oproti tomu, když jsou ještě malé?

Ať jsou malé nebo velké, vždy bychom se k nim měli chovat s respektem jako k jakémukoliv jinému člověku. To, co si dovolíme k vlastním dětem, bychom si k cizím lidem nikdy nedovolili, a to by mělo být měřítko. Je nutné pěstovat k nim úctu, ať je jim rok, deset let nebo dvacet pět. Stále to jsou ty samé výzvy. Pořád své děti chceme kontrolovat, ale naše učení jako rodičů spočívá v tom, abychom se kontroly nad jejich životy vzdali a nemanipulovali s nimi, a to ani v tom dobrém slova smyslu. Ráda lidem přináším mír a dělám to právě přes výchovu našich dětí.  

Věra Keilová

http://www.marcelkazhor.cz/index.php/clanky/16-vera-clanky/24-naomi-aldort