Jdi na obsah Jdi na menu
 


O SMRTI od Luise Hay

 

Toto je výtažek nové knihy, které vyšla nedávno v Americe. Před několika dny z ní Cheryl Richardson uveřejnila na své webové stránce malý výtažek. Je to intimní rozhovor mezi ní a Louise na téma smrt. Text mě natolik zaujal, že jsem se rozhodl ho přeložit a poslat do světa. Kniha v originále se jmenuje You Can Create An Exceptional Life a říkám dopředu, že vůbec netuším, kdy a jak vyjde v češtině. Přeji vám příjemné čtení! Honza

Konec filmu

 

Jak vystupuji ze sprchy, cítím tu tíhu melanchonie na své hrudi. Je v ní smutek, který nedokáži vysvětlit. Sednu si na okraj vany a dám jí volný průchod, dovolím jí, aby mnou žila a dýchala v očekávání, jaká bude moudrost, kterou mi ukáže. S každým pomalým hlubokým nádechem se začíná dostávat na povrch. Jaro je vzduchu a zima mého psaní se blíží ke konci. Je téměř čas se rozloučit s touto knihou.

 

Znám ten průběh. Když se ke mně vkrádá konec knihy, mám tendenci hnát, abych ji co nejdříve dopsala a zároveň zpomalit, abych si mohla ten proces ještě jednou naposledy vychutnat. Toto je má závěrečná kapitola a ukončování je vždy sladce hořké. Ale je toho víc…

 

Uvědomuji si, že mám zároveň obavy o jednoho drahého přítele, který je vážně nemocný. Bojím se o něho, kvůli sobě, kvůli nám. Ručníkem si vysuším vlasy, natřu si trochu makeupu a přejedu rty leskem. Musím se obléct. Louise a já jsme v centru Vancouvru kvůli jedné akci a za půl hodiny máme sraz na snídani (a ona vždy přijde dřív). Tentokrát mám program.

Sedíme u klidného stolu v zadní části restaurace našeho hotelu. Tento rituál se už stal naší druhou přirozeností: Posadím se, hned si vyndám svůj iphone, stisknu nahrávání a vybalím si poznámky. Jak sedím naproti Louise, cítím se trochu nejistě, zranitelně. Snažím se ze všech sil zadržet slzy, ale nemůžu si pomoct, přijdu si průhledná v její přítomnosti. Vidí, že se něco děje, ale nic neříká. Místo toho se mi upřeně dívá do očí a čeká, až začnu sama. Mám drahého přítele, který je vážně nemocný, říkám jí, a bojím se, že umírá. I když chci být pozitivní, nejde mi to, musím myslet na to, jestli to překoná nebo ne, a nevím, jak s ním mám o tom mluvit. Vím, že máš spoustu zkušeností s nemocí a smrtí a já prostě potřebuji vědět, co mám dělat.

 

„Máš ho ráda,“ odpoví hned Lousie. „Tak z toho udělej dobrou zkušenost. Když mají lidé potíže, vždycky se soustředím na pár věcí. Nejdřív se soustředím na to, kdo jsou jako lidé, ne na jejich nemoc. Připomenu jim, jak jsou úžasní, jak srandovní, přemýšliví, moudří a laskaví. A také často vytáhnu oblíbené vzpomínky, které s nimi mám. Co je ale nejdůležitější, dovolím jim, aby oni měli hlavní slovo. Musíme respektovat, kde se lidé nachází. Jednoduše se zeptám, jak se cítí v dané situaci, a nechám jejich odpověď, aby mě navedla, kam mám směřovat naši konverzaci.“

 

Jak Louise poslouchám, tečou mi slzy po tváři a ona zaštrachá ve své tažce a vytáhne kapesníček. „Nikdy nevíš, kam se na těchto výletech dostaneme, nebo ano?“ poznamená s úsměvem a vtiskne mi kapesníček do ruky. „Je to těžké, když se to stane.“

Vím, že musíme myslet pozitivně, ale…

„Ale počkej,“ přeruší mě, „smrt není negativní. Smrt je pozitivní krok v životě. Všichni ji jednou absolvujeme. Jsi rozrušená, protože nechceš, aby ji tvůj přítel prošel už teď.“

Určitým způsobem to bolí, přiznávám to.

„Ano, je důležité si být jisti, že naši milovaní netrpí bolestí. Pamatuji se na to, když má matka byla připravená odejít. Bylo jí 91 a byla velmi nemocná a doktoři s ní chtěli provést složitou operaci. Řekla jsem: ‘V žádném případě! Nebudete tuto ženu v jejím věku vystavovat něčemu takovému. Postarejte se jen o to, aby necítila bolest.‘ To pro mě bylo nejdůležitější, zbavit jí bolesti a nechat ji, aby pokojně odešla. A to se také stalo. V následujících několika dnech ztrácela vědomí a zase ho nabývala. Někdy ztratila vědomí a pak se probudila a mluvila o příbuzných a pak znovu usnula a vrátila se s jiným příběhem. Necítila ale žádnou bolest, což pro mě bylo tak důležité.  Všichni jednou opustíme tento život, Cheryl, a já si myslím, že není čeho se bát. Víš, já nebyla vychovávaná ve strachu z pekla a zatracení, no možná jsem si je prožila, ale nebylo mi to vštípeno výchovou, proto se nebojím smrti. Nemyslím si, že půjdu do pekla, tam už jsem byla.”

 

 

Její poslední věta byla pronesena takovým věcným způsobem, že ji mohl vyslovit jenom někdo, kdo překonal bolestnou minulost. Pokývnu, usměji se a otřu si slzy z tváří.

„Musíme se podívat zblízka na tu přemíru věcí, které nás o smrti učili,“ pokračuje Louise. „Jestliže tvoji rodiče chodili do kostela plni poselství o pekelném ohni a zatracení, je možné, že se velmi bojíš smrti. Možná se budeš ptát sama sebe: Byla jsem dostatečně dobrá, a jestli ne, budu se navěky smažit? A jestli si myslíš, že se budeš navěky smažit, pak se budeš nevýslovně bát umírání.“

A bojíš se v této fázi svého života smrti? ptám se Louise.

„Ne. Nechci ještě umřít, protože chci udělat ještě několik věcí, ale to budu pravděpodobně říkat po celý zbytek svého života. Všichni to budeme říkat. Vždycky je něco, co ještě musíme udělat – jít na svatbu svého dítěte, počkat až se jiné narodí nebo napsat knihu.

Zároveň si také myslím, že do života vcházíme jako doprostřed filmu a uprostřed filmu také odcházíme. Ten film stále pokračuje. My do něj vstoupíme a zase z něj odejdeme. Všichni to děláme. Neexistuje správný nebo špatný čas, existuje jen náš čas, byl to náš čas, když jsme se narodili, a bude to náš čas, až budem odcházet.“

 

Přemýšlím o té představě odcházení uprostřed filmu a musím uznat, že to je ta těžká součást smrti – nikdy na ní nebýt připravený. Louise dál vysvětluje, „Věřím, že dávno před tím, než se narodíme, si duše zvolí určité životní lekce, lekce o tom, jak milovat jeden druhé a sami sebe. Jestliže jsme zvládli lekci lásky, můžeme odejít v radosti. Není potřeba se trápit nebo cítit bolest. Víme, že kdykoliv příště, až se znovu rozhodneme vtělit, si vezmeme všechnu tu láskou s sebou.

A jak se tedy smířit s tím, že odcházíme uprostřed filmu? Problém tak jak ho vidím já je v tom, že se cítíme tak nepříjemně, když jde o smrt. Nemluvíme o ní. Nepřipravujeme se na ní. Dokonce si ani nedovolíme myslet na náš strach a obavy. Žijeme v kultuře, která se totálně vyhýbá tématu smrt. Místo toho čekáme, dokud nás neskolí vážná nemoc a my jsme přinuceni učinit důležitá rozhodnutí pod tlakem, pro nás samotné nebo naše milované, a pak se divíme, proč je to tak děsivé a bolestné.

 

Abychom se mohli smířit s odcházením, musíme být nejdříve ochotni o něm vůbec přemýšlet. Musíme se postavit tváří tvář té strnulosti a nepříjemným pocitům spojeným se smrtí, musíme se podívat strachu do očí. Když to uděláme, zjistíme, co nás ten strach má naučit.

Já sama jsem do svých 30 naprosto ignorovala všechno, co se týkalo smrti, dokud jsem neměla tu čest projít si procesem umírání vědomým způsobem s někým, koho jsem měla ráda. Jmenovala se Lucy, bylo jí něco přes 80. Lucy měla dům plný celoživotních pokladů, moudrou mysl a velké srdce… ale žádnou rodinu. Když byla jednou v nemocnici kvůli silnému nachlazení, zjistili jí, že umírá na rakovinu. Bez váhání mě požádala, jestli bych jí nepomohla dát si věci do pořádku a všechno zařídit. Moje první reakce byla V žádném případě! Ani v nejmenším nemám chuť pouštět se na tohle minové pole. Nicméně po několika rozmluvách mě přemohl můj soucit (a vina) a já váhavě souhlasila. To, co se odehrálo v následujících třech měsících, se rovnalo naprostému zázraku. Krok za krokem jsme já a Lucy prošly všechny její poklady doma a naplánovaly, komu co dáme. Intimně jsem se seznámila s jejím životem, jejími láskami a jejím přáním, jak zakončit život. Slíbila jsem jí, že splním její přání, až bude umírat i po tom, co už s námi nebude.

 

Té noci, co Lucy zemřela, jsem byla doma zavrtaná v posteli (před tím v ten den jsem měla přednášku), když mi něco řeklo, abych vstala a jela se za ní podívat (cesta k ní trvala hodinu). Už jsem dávno věděla, že mám věřit svému instinktu, a tak jsem udělala, co jsem cítila a vydala se do nemocnice. Když jsem tam dorazila, našla jsem svou kamarádku v bezvědomí, v samostatném pokoji, na kterém dohlížela milá a soucitná sestřička, která mě ujistila, že Lucy uslyší všechno, co jí řeknu.

Asi hodinu jsem seděla u její postele, procházela jsem instrukce, které mi dala, které se týkaly plánů kolem jejího konce. Nahlas jsem jí vše přečetla, zatímco vedle mě ležela. Ujistila jsem jí, že je vše v pořádku a že může odejít do klidnějších míst. Byla jsem vystrašená? No to si piš, že byla. Ale zároveň jsem byla připravená.

Když jsem se dívala na její krásnou tvář, náhle se probudila, podívala se mi přímo do očí, široce se na mě usmála a naposledy vydechla. V tu chvíli se ve mě něco strašně změnilo. Smrt a já jsme se staly důvěrnými přáteli.

Seděla jsem u ní ještě nějakou chvíli po tom, co odešla, a upřeně se dívala na její tvář, ruce a její tělo bez života, a pozorovala jsem tuhle strašidelnou věc, které říkáme smrt. Ale nebála jsem se. Místo toho jsem se cítila v bezpečí, jemně a hluboce dojata a překvapena tím, jak přirozené to celé nakonec bylo. Ano, věděla jsem, že mi moje kamarádka bude chybět, ale z tohoto nového pohledu už pro mě smrt nebyla tou tichou zrůdou, kterou jsem z ní udělala, strašidlem, které musí být někde zamčeno a bude vypuštěno až v poslední chvíli. Byl to jemný stav oproštění a předání, bylo to vyplnění slibu.

 

zdroj:

 

http://www.cherylrichardson.com/newsletters/september-2011-an-excerpt-from-my-favorite-chapter-of-you-can-create-an-exceptional-life/
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA